Proč při učení se tanga tak trpíme a proč to je vlastně dobře?
Veronika Toumanova, překlad z angličtiny Igor Sitchuk, původní text je tady
Každý, kdo někdy bral výuku tanga vážně, musel v průběhu výuky psychologicky trpět. Řeknu víc, pokud jste při práci nad tangem netrpěli alespoň jednou, pak jste se s největší pravděpodobností ničemu nenaučili. Hodně často slyším od studentů: "Nemůžu tancovat po hodině tanga. Zdá se mi, že všechno dělám špatně!" Při intenzivní výuce utrpení může být natolik nesnesitelným, že se občas objeví i pokušení nechat tango. Ale co nás nutí tolik trpět?
Při výuce nových pohybů nebo nových způsobů provedení nějaké činnosti procházíme přes čtyři fáze: nevědomou neschopnost, vědomou neschopnost, vědomou schopnost a nevědomou schopnost. Nevymyslela jsem si tyto pojmy, jsou široce využívané ve mnoha oborech. Podíváme se například, jak se dělají ocho. Můžete je tancovat a přitom nevědět, že je děláte špatně. Vypracovali jste si zvyk provedení ocho nějakým konkretním způsobem. Občas ztratíte rovnováhu nebo pocítíte diskomfort, ale neuvědomujete si, že to je spojené s vašim ocho. Toto je fáze "nevědomé neschopnosti".
Pak vám učitel řekne, že musíte nad ocho zapracovat a co přesně nefunguje. Začnete dávat pozor a najednou si uvědomíte místo, kde to nefunguje. Toto je začátek fáze "vědomé neschopnosti". Teď už víte, co děláte špatně.
Dále se začnete pokoušet zatančit ocho správně, vyzbrojeni pochopením problému a pomocí učitele. Občas to jde, občas ne. Vaše ocho se pomalu vylepšuje, ale funguje pouze když dáváte pozor, kontrolujete pohyb a používáte správné obrazy. Toto je fáze "vědomé schopnosti". Vaše zkušenosti rostou, ale stále potřebujete mentální a fyzické úsilí na zdolání nacvičeného a vytvoření nového schématu.
Když si vaše tělo v plné míře osvojí nový způsob pohybu, začne ho provádět bez úsilí a už nevyžaduje vaši pozornost. Stane se z něj návyk podobný tomu, který jste měli před popsaným řetězcem událostí. A tady začíná fáze "nevědomé schopnosti". Toto je stav, o dosažení kterého se snaží tanečníci, hudebníci, herci, sportovci atd. Skutečně svobodný pohyb je pouze ten, na který nevykládáte viditelné úsilí. Tenhle pocit nenuceného pohybu je jedním z nejúžasnějších zážitků v životě. Přesto jako učitel vidím, jak se mnoho studentů zastavuje na určitém bodě místo toho, aby pokračovali ve zdokonalení. Proč ne každý pokračuje ve studiu i přesto, že má na konci tak úžasnou odměnu?
Je to kvůli druhé a třetí fázi.
Háček je v tom, že zvyk, který již máme, se stává obvyklým a tím pádem v nějaké míře komfortním, i když samotný pohyb je nesprávný nebo kontraproduktivní. Člověk si zvyká na úsilí, které tento pohyb potřebuje, a na výsledky, které produkuje v těle. A pokud se v těle něco usadilo, tak to tělo pak preferuje komfort automatického zvyku, aby nemuselo pokaždé řešit něco nového. Hledání komfortu je jednou ze základních hnacích sil lidské psychiky. Ale mozek si s námi hraje tak, že se i se špatným ocho můžete cítit jako královna nebo král. Takže když se dostanete do třídy, naučíte se, co je dobře a co je špatně. Pak půjdete na milongu a začnete tancovat. Vaše tělo se ze zvyku přepne do automatického režimu, jenže vy už si uvědomujete, co se děje, a je to opravdu hrozný pocit. Nový, správný pohyb se ještě nedostal k vám pod kůži. Změna starých zvyků se podobá změně starých vztahů: už víte, že tohle vám neprospívá, ale stejně se cítíte mizerně.
Za prvé vás trápí vaše tělo. Vaše hlava se racionálně naučila nedůvěřovat zvykům, kterým vaše tělo vždycky důvěřovalo, takže v sobě máte vnitřní konflikt. Za druhé je tady vaše ego. Není vůbec jednoduché čelit pocitům jako "nic mi nefunguje", obzvlášť když kolem je tolik lidí a jeden z nich je ve vašem náručí. Ovládnou vás všechny druhy emocí od ostudy do zlosti. Cítíte se jako rozladěný hudební nástroj, jako rozebraná loutka.
Na tom, jak se s tím dokážete vypořádat, záleží to, co bude následovat.
Pokud se zaseknete ve frustraci a začnete se ztotožňovat se svým "problémem", pak fáze vědomé schopnosti pro vás bude hodně těžká. Jakmile začnete myslet o sobě jako o "holce, která neumí ocho", stane z vás... holka, která neumí ocho! Čím víc se soustředíte na tom "špatném", tím déle potrvá změna. Na druhou stránu, pokud budete brát svou frustraci jako přirozený a pozitivní jev, pokud uvítáte tyto pocity, pokud dokážete zažít radost z pochopení vašeho "problému", pak řešení přijdou mnohem snadněji. Snažte se, ale netrestejte se. Místo toho, abyste si řekli "Sakra, zase je to špatně!", řekněte si "Ha, zase jsem to udělal/a starým způsobem. Je to zajímavé, zkusím to jinak". Pokud chcete efektivně trénovat své tělo, musíte efektivně trénovat svůj rozum.
Je nutné pochopit, že frustrace je náznakem toho, že jste na SPRÁVNÉ CESTĚ. A toto není jediná dobrá zpráva. Pokud budete SVĚDOMITĚ POZOROVAT to, co děláte, vaše špatné zvyky se začnou měnit pouhým faktem pozorování. Já nevím, proč a jak to funguje, ale vím, že je to tak. Taková je moc lidského uvědomění. Fáze vědomé schopnosti bude vyžadovat nepřetržité uvědomění toho, co se děje. K tomu bude nutné mentální a fyzické úsilí, ale nejvíc ze všeho budete potřebovat oddanost a vytrvalost. Toto je v tangu místo, které je skutečnou výzvou. Tango pro spoustu lidí spočívá v návštěvách různých událostí, zábavě, společenském životě, šatech, flirtu, setkání s novými lidmi... málokdo osaměle a oddaně cvičí ve svém pokoji! V této fázi se mnoho lidí vzdá, právě když začíná to nejzajímavější.
Pokud studujete něco, co zaměstnává tělo, a nevěnujete dost času tréninku nového druhu pohybu, tak se ve vašem mozku neobnovují neuronové spoje. I když se to povede na lekci a vaše tělo už ví, jak to zatančit se svědomitým úsilím, v okamžiku, kdy tělu dovolíte se vrátit k původnímu zacvičenému pohybu, obnovíte staré neuronové spoje a tím obnovíte starý zlozvyk. Toto je důvod, proč jdou profesionální baletky každé ráno na trénink ještě před zkouškou nebo vystoupením, aby jim jejich učitelé pomohli zkorigovat to, co potřebují. V tangu se mnoho lidí dozví, co je "špatně“, ale málokdo se dostane do stavu, kdy je všechno "dobře". A tak se zmítají mezi frustrací a nevědomým pohybem, nebo se úplně přestanou učit, protože je to příliš těžké. V tangu je přece pořád spousta zábavy, i když jste v životě nezatančili správné ocho. Stačí říct sobě i ostatním: "tohle je můj způsob jak tancovat ocho" a hotovo. Překvapivě malá část lidí si vybírá cestu ke zdokonalení jejich tanga.
Potřebujeme se trápit při výuce? Ne, ve skutečnosti to není nutné. Malé děti se naučí spoustu dovedností, aniž by se trápili nebo se sekýrovali, prostě zůstávají otevřené a zvědavé. Nemusíme se trápit při výuce, stejně jako se nemusíme trápit v životě, i když se stejně trápíme. Naše utrpení může posloužit skvělým katalyzátorem pro změnu, a pokud se ho naučíme využívat takovýmto způsobem, uřčitě se dostaneme k fázi nevědomé schopnosti. A pak poznáme, že tohle OPRAVDU STÁLO ZA TO.